Úvod – obchodní podmínky jako součást smluvních vztahů
Obchodní podmínky jsou nedílnou součástí smluvních vztahů mezi stranami. V dnešní době je spíše neobvyklé, pokud smluvní strana – podnikatel vlastní obchodní podmínky, na které při uzavírání smluv odkazuje, nemá.
Při uzavírání smlouvy v rámci kontraktačního procesu bývají obchodní týmy smluvních stran zaměřeny často zejména na business samotný a smlouva je spíše zaštiťujícím institutem či interně mnohdy i jen nezbytnou „položkou na check-listu“ obchodního týmu. Často se tedy stává, že smlouvu uzavírají strany, kdy každá z nich má vlastní obchodní podmínky, které standardně tvoří součást jimi uzavíraných smluv. Strany poté na své vlastní obchodní podmínky vzájemně ve smlouvě odkážou a tolik se jejich obsahem nezabývají.
Co ale dělat, jsou-li obchodní podmínky dvou stran ve vzájemném rozporu? Která ustanovení obchodních podmínek a které strany mají v takovém případě přednost a převáží nad obchodními podmínkami strany druhé?
Bitva forem – možnosti řešení v praxi
Popsaná situace, kdy dochází ke kolizi obchodních podmínek, je jevem jinak též nazývaným „bitva forem”. Pro ilustraci si lze představit následující scénář:
Strana A (kupující) osloví stranu B (prodávající) se zájmem uzavřít kupní smlouvu. Strana A odešle straně B objednávku a přiloží k ní vlastní obchodní podmínky A. Strana B reaguje na zaslanou objednávku A tak, že tuto potvrdí, resp. zašle návrh kupní smlouvy a k této přiloží své obchodní podmínky B, čímž předloží protinávrh. Strana A zareaguje přijetím kupní smlouvy a současně odkáže na své vlastní obchodní podmínky A, čímž opět předloží v jednání další protinávrh druhé straně.
Pro „vyjasnění“ celé situace navíc obchodní podmínky obou stran obsahují disclaimer, že dané obchodní podmínky upravují vždy a zásadně celý smluvní vztah a aplikace jiných obchodních podmínek je předem vyloučena. Tento postup je běžný při uzavírání smluv formou dálkové komunikace (typicky přes e-mail).
V praxi se často setkáváme s přesvědčením obchodujících stran, že právě jejich obchodní podmínky převáží nad obchodními podmínkami druhého z partnerů, a to proto, že jejich obchodní podmínky výslovně vylučují aplikaci jiných obchodních podmínek (často bez přihlédnutí k tomu, že i druhá strana má stejné či obdobné ustanovení ve svých obchodních podmínkách), a dále že na své obchodní podmínky strana odkázala při jednání jako v pořadí poslední. Tento princip síly a převahy obchodních podmínek uplatněných v pořadí jako posledních se nazývá pravidlo „last shot“ (nebo též „last shot rule“). Podstatou pravidla „last shot“ je, že se na daný smluvní vztah uplatní obchodní podmínky té strany, která je „vystřelila“ jako poslední.
Bitva forem může být vedle „last shot rule“ řešena dále těmito nejčastějšími způsoby interpretace:
- „First shot rule“: tzv. pravidlo prvního výstřelu, kdy se na smluvní vztah aplikují obchodní podmínky strany, která na své obchodní podmínky odkáže jako první, pokud druhá strana výslovně neprojevila s obchodními podmínkami nesouhlas.
- „Knock-out rule“: tzv. pravidlo průniku, jehož podstatou je, že se obchodní podmínky v rozsahu, v jakém si vzájemně odporují, vyruší (neutralizují) a na smluvní vztah se aplikují ve zbývajícím rozsahu, v jakém jsou obchodní podmínky ve vzájemném souladu.
- Případná individuální pravidla daná praxí dvou obchodních partnerů, kterou lze považovat za ustálenou.
„Last shot rule” vs. „knock-out rule”
Následující text bude věnován posouzení přístupu odborné veřejnosti k pravidlům „last shot“ a „knock-out“, jelikož tato pravidla patří v interpretační praxi dlouhodobě k těm nejpoužívanějším.
V případě spoléhání se na pravidlo „last shot“ strany mnohdy příliš nezkoumají obsah obchodních podmínek protistrany a soustředí se výhradně na to, aby v rámci vzájemné komunikace měly tzv. poslední slovo s odkazem na své vlastní obchodní podmínky. V tomto směru jde o na první pohled jednoduchý přístup k určení aplikovatelných obchodních podmínek.
Oproti tomu „knock-out rule“ představuje poněkud sofistikovanější pojetí určení aplikovatelných podmínek. Strany již musí zkoumat obsah vzájemných obchodních podmínek a posoudit, v jakém rozsahu se obchodních podmínky vylučují a kde naopak žádný střet nenastává. Tento postup má zajistit, že se na smluvní vztah použijí pouze takové podmínky, na kterých se strany shodly, a současně se vyloučí podmínky rozporné. Je tedy možné, že v důsledku vyloučení některých částí obchodních podmínek nebude mezi stranami dosaženo shody na některých otázkách smluvního vztahu, avšak pokud se nebude jednat o náležitosti pro daný druh smluvního vztahu podstatné (tj. jejichž absence by vylučovala uzavření dané smlouvy), pak k uzavření smlouvy dojde.
Z přístupu odborné veřejnosti a ustálené judikatury posledních let vyplývá příklon k aplikaci doktríny „knock-out rule”.
Příklon k aplikaci doktríny „knock-out rule”
Zjevné je toto směřování v německé literatuře, kde již můžeme hovořit o menšinově přijímané doktríně „last shot rule“ oproti převažujícímu přístupu odborné nauky pro aplikaci pravidla „knock-out.“ Uvedený příklon k „knock-out rule“ potvrzuje i judikatura Spolkového soudního dvora (Bundesgerichtshof, BGH). Jedním z úskalí pravidla „last shot“ je, že se v praxi při vzájemně si odporujících obchodních podmínkách strany odmítnou podřídit podmínkám strany druhé. Pro obchodní partnery je proto zpravidla bezpředmětné řešit posloupnost předkládaných návrhů a jim odporujících protinávrhů, když v případě neshody na podmínkách se partneři odmítnou podřídit podmínkám toho druhého. Diskuse nad posloupností návrhů a protinávrhů je pak toliko právní otázkou, která však pro business jako takový nebývá podstatná. Prosazování vlastních obchodních podmínek silou pak současně nemůže vést ke korektním obchodním vztahům.
Oproti tomu doktrína „knock-out rule“ staví na první místo autonomii vůle stran a jejich dohodu na podmínkách, kterými se oba partneři chtějí řídit. Německá odborná nauka dovozuje, že při rozporu (kolizi) obchodních podmínek je smlouva uzavřena, je-li z jednání stran dále patrné, že se smlouvou řídí. Oproti tomu „last shot rule“ vede k aplikaci obchodních podmínek zaslaných druhé straně v pořadí jako posledních. Tento jednoduchý aplikační přístup je tedy v zásadě mechanický a v praxi vede v případě vzniku sporu mezi stranami k nepříjemnému překvapení jednoho z partnerů nad tím, které obchodní podmínky se na smluvní vztah aplikují. Aplikace pravidla „last shot“ tak vede k náhodným a manipulativním výsledkům. Z tohoto důvodu by dle německé právní teorie měla být preferována doktrína „knock-out“ jako jednotné řešení s důrazem na autonomii vůle stran.[1]
K tomuto přístupu dospívá odborná veřejnost i v případě mezinárodních obchodních smluv uzavíraných v režimu Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (CISG). CISG kolizi obchodních podmínek výslovně neupravuje a s danou problematikou se vypořádává v čl. 19 při řešení odpovědi na nabídku, která je přijetím s dodatky či jinými omezeními a změnami. Při kolizi obchodních podmínek, jejichž ustanovení se liší podstatným způsobem, by předložení v pořadí druhých obchodních podmínek znamenalo dle čl. 19 CISG protinabídku a k uzavření smlouvy by tedy nedošlo. Odborná nauka k tomuto uvádí, že lze ve vztahu ke smluvním vztahům dle CISG pozorovat vývoj směřující k přijetí doktríny „knock-out.“ Vzájemně odporující si ustanovení předložených obchodních podmínek se tak vyruší (neutralizují) a dojde k uzavření smlouvy ve znění obchodních podmínek v rozsahu, ve kterém si obchodní podmínky neodporují (jsou tedy v souladu). K tomuto přístupu se kloní přední znalci CISG i česká odborná literatura. S ohledem na znění čl. 19 CISG je tento přístup možný.[2]
Výrazný příklon k doktríně „knock-out rule“ potvrzuje i skutečnost, že se rozšířila do dalších významných mezinárodních pramenů práva. Nově je tato doktrína součástí čl. 2.1.22 PICC UNIDROIT,[3] čl. 2:209 Principles of European Contract Law (PECL)[4], Draft Common Frame of Reference (DCFR) a Uniform Commercial Code (UCC). Jde o další významné rozšíření doktríny „knock-out rule“ před doktrínou „last shot rule“, která se s ohledem na zásadu autonomie vůle stran stává spíše doktrínou zastaralou.
Závěr – doporučení
Spoléhat v procesu uzavírání smluv na pravidlo „last shot“ jakožto prostředku, jak zajistit, že se na smluvní vztah budou aplikovat Vaše obchodní podmínky, tedy v praxi není možné bez dalšího. Pro účinné zajištění aplikace obchodních podmínek Vaší společnosti na daný smluvní vztah proto vždy doporučujeme konzultovat uvedené s odborníky.
Naše advokátní kancelář se dlouhodobě specializuje na obchodní právo a tvorbu smluvní dokumentace, včetně všeobecných obchodních podmínek s mezinárodním přesahem. Rádi Vám nabídneme odborné poradenství šité na míru Vašemu konkrétnímu podnikání a zajistíme, že Vaše obchodní podmínky obstojí i v náročných situacích.
[1] Magnus, U. in J. Von Staudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Wiener UN-Kaufrecht (CISG), art. 19 CISG, s. 258, Rn. 24.
[2] Tichý, L. CISG (Úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 107-108, marg. č. 20.
[3] Article 2.1.22 (Battle of Forms) PICC UNIDROIT: „Where both parties use standard terms and reach agreement except on those terms, a contract is concluded on the basis of the agreed terms and of any standard terms which are common in substance unless one party clearly indicates in advance, or later and without undue delay informs the other party, that it does not intend to be bound by such a contract.“
[4] Article 2:209 (Conflicting General Conditions) PECL: (1) If the parties have reached agreement except that the offer and acceptance refer to conflicting general conditions of contract, a contract is nonetheless formed. The general conditions form part of the contract to the extent that they are common in substance. (2) However, no contract is formed if one party: (a) has indicated in advance, explicitly, and not by way of general conditions, that it does not intend to be bound by a contract on the basis of paragraph (1); or (b) without delay, informs the other party that it does not intend to be bound by such contract. (3) General conditions of contract are terms which have been formulated in advance for an indefinite number of contracts of a certain nature, and which have not been individually negotiated between the parties.
Zajímají-li Vás průběžné novinky i z jiných právních oblastí, přihlaste se k našemu newsletteru v pravé dolní části stránky.
Mgr. Veronika Petrásková | advokátka
veronika.petraskova@janousekadvokat.cz
